Šimek a Grossmann a jiné...
ŠIMEK: Já se vylekal, já jsem myslel, že mi vlít do bytu datel, ne-li něco horšího. GROSSMANN: Neobávejte se, Mistře, přišel novinář pouze. ŠIMEK: No, to jste hodnej, ale teď mě nezdržujte, víte, čekám jednoho muže, jednoho interviewka, kterej se mnou bude dělat intervie... kterej se mnou udělá rozhovor. GROSSMANN: No to jsem já, Mistře, já s vámi budu dělat rozhovor. ŠIMEK: Vy jste interviewk? GROSSMANN: Neblázni, Slávku, interviewk - to ie nesmysl. ŠIMEK: Hned jsem to věděl. Vypadněte z mýho bytu! Člověče, vy jste datel. Já jsem šoumen. Interviewk by nikdy nepřišel k Mistrovi bez ohlášení. GROSSMANN: Ano, takhle se mi líbíš! ŠIMEK: Jsem šoumen, jsem šoumen... GROSSMANN: Ano, to je ta správná tvář, ano. Mistře, já se omlouvám, že jsem vpadl poněkud nevhod ... ŠIMEK: Velice nevhod... vždyť jste viděl, že jsem nic nedělal. GROSSMANN: Ano, já přijdu jindy a samozřejmě se včas telefonicky ohlásím. ŠIMEK: Zkuste to, ale nevím, jestli mě zastihnete. Jsem pořád doma. Jsem šoumen, jsem šoumen... GROSSMANN: Crr! Crr! Crr! ŠIMEK: To je zajímavý , dneska se mnou ještě nikdo neudělal rozhovor. Že by teď? GROSSMANN: Crr! ŠIMEK: Že by o mě svět neztrácel zájem? GROSSMANN: Crr! ŠIMEK: Miloslav Šimek - šoumen. GROSSMANN: Jiří Grossmann - redaktor. ŠIMEK: Prosím, proč mě rušíte? Právě si tady přehrávám na klavír novej román. GROSSMANN: Rád bych s vámi, Mistře, udělal malý rozhovor pro tisk, rozhlas, televizi... ŠIMEK: Prosím, přijďte, jsem v dobrém rozmaru, rozehnal jsem si kýlu. GROSSMANN: Jste velice laskav, Mistře. ŠIMEK: No to jsem, ale spíš jsem v dobrém rozmaru, a dobrý rozmar u mě nikdy netrvá dlouho. Pospěšte si. Kde jste teď? GROSSMANN: Jsem tam v cukuletu. ŠIMEK: Hej, komorníče! Teď ať mě nikdo neruší, letí za mnou interviewk z Cuku. Jsem šoumen, jsem šoumen. GROSSMANN: Ťuky ťuk! ŠIMEK: Co se děje? GROSSMANN: Ťuky ťuk! Mistře, já jsem ten redaktor... ŠIMEK: A, vy jste ten interviewk z Cuku. Tak si vyberte židli, stoupněte si a ptejte se. GROSSMANN: Já si radši sednu, jste příliš laskav. Tak, Mistře, první otázka: Kdo je váš nejlepší přítel? ŠIMEK: Nejlepší přítel? GROSSMANN: Tak. ŠIMEK: Šimkův naučný slovník. GROSSMANN: Ano? Báječné! Kdy vyjde? ŠIMEK: Už vyšel, je rozebrán. GROSSMANN: A že mi to ňák ušlo, já... ŠIMEK: Nevadí, to se neomlouvejte, to je jasné, snad vám to připomene, když vám řeknu, že jsem slovník napsal pod pseudonymem Otta. GROSSMANN: Ano! Ottův naučný slovník! Ota Šimek, ano, ano! ŠIMEK: Jistě bude čtenáře zajímat, když tam napíšete, že připravuji další díly pod pseudonymem Česká akademie věd. GROSSMANN: Ano. Víte, Mistře, co vy jste u mě? ŠIMEK: Ne. GROSSMANN: Šoumen. ŠIMEK: Ano, jsem šoumen. GROSSMANN: Šoumen. Tak druhá otázka, kterou jsem se vás chtěl, Mistře, zeptat: Kterých současných hudebních skladatelů si nejvíce vážíte? ŠIMEK: No, tak kterých... hodně si vážím toho Filipsa a Grundika a nadějnej je ten mladej, ten Hifi. GROSSMANN: Kde šijete, Mistře? ŠIMEK: U Liprta. GROSSMANN: Já myslím botičky, kde šijete? ŠIMEK: Na topole podle skal. GROSSMANN: Ano, děkuji, zelený mužíku. Další otázka: Vaše oblíbená značka vína? ŠIMEK: Rum. GROSSMANN: Ano. Jak se vám líbí Velká pardubická? ŠIMEK: Berte to rychle, budu brát koupel. GROSSMANN: Jak se vám líbí Velká pardubická? ŠIMEK: S tím závodem nemám velké zkušenosti. Vlastně jsem ho běžel jen jednou. To jsem skončil na vodním příkopu, spadla mně podkůvka, tak to na mně nechtějte, opravdu to nemůžu, nemůžu. GROSSMANN: Domníváte se, Mistře, že cvičení s dnes tolik populárním kolečkem může vést ke zhubnutí? ŠIMEK: Samozřejmě. Ovšem důležité je hned při prvním cvičení spadnout na bradu, rozbít si ústa, která pak nemohou přijímat potravu, a zhubnutí přijde samo. A je toho dosti, jdu brát koupel. GROSSMANN: Mistře na odchodu před vanou, prosím vás, ještě jedna malá otázka: Máte nějaké koníčky, záliby speciální? ŠIMEK: Samozřejmě. Malbu. GROSSMANN: A nějaké vzory máte? ŠIMEK: Plnou tašku: válečky s hvězdičkama, kolečkama a obdélníčkama... |
Vzpomínka
|
Interview |
|
GROSSMANN: V pořadu Hop dva tři, který je pojednán jako šou, velice záleží na osobnostech šoumenů. Je důležité, aby to byli pohlední lidé. ŠIMEK: To právě u nás není splněno do puntíku. Pravda, je několik jedinců, kteří na nás dovedou hledět se zalíbením, ale to je jen hrstka, s tou nemůžeme počítat. GROSSMANN: A v tom případě je nutné, aby šoumen byl celkem vybraně oblečen, a samozřejmě musí mít také boty. Nemůže přijít na jeviště šoumen bos. ŠIMEK U tebe by to diváka snad ani tolik nepřekvapilo. GROSSMANN: No ne, řekli by si, Jiřík byl na pedikýře, zdrželi ho, nechtěl zmeškat začátek, přiběhl bos. ŠIMEK: No, divák by si spíš řek, Jiřík je blázen, ale co bych ti bral iluze. GROSSMANN: Tak nakonec, Slávku, nechme teorie, sám vidíš, že pořad Hop dva tři se nám dobře rozběhl, tak v tom musíme pokračovat. ŠIMEK Když myslíš, mně se to nezdá pořád. GROSSMANN: Nezdá, to nesmíš sedět tak zavile, usměj se trošičku. (Šimek se usměje) GROSSMANN: Takhle se směješ, takhle ses moh smát jako Šimek, ale teď jsi protagonista pořadu Hop dva tři, tak se podle toho tvař trošku sebejistě, suverénně. ŠIMEK: Sebejistě, suverénně, mně to nejde. GROSSMANN: Si musíš vsugerovat, jsem šoumen, jsem šoumen Šimek, jsem Slávek, jsem šoumen. OBA: Jsem šoumen, jsem šoumen, jsem šoumen... ŠIMEK: A nejsem šoumen, vždyť já jsem nenazpíval žádnej hit, já nemám žádnou popularitu. GROSSMANN: Slávku, popularitu získáš i jináč, nemusíš zrovna zpívat, ale musí se o tobě hlavně vědět. ŠIMEK: No právě, o mně se neví, o mně se vůbec neví, o mně víš jenom ty. GROSSMANN: Snadná pomoc, udělám s tebou interview. ŠIMEK: Co uděláš? GROSSMANN: Interview. ŠIMEK: Ze mě dělat interview nikdo nebude. GROSSMANN: S tebou udělám interview. ŠIMEK: Ale stejně je to něco od medicíny a bolí to. GROSSMANN: Slávku, interview neboli rozhovor. ŠIMEK: Tak interview, nebo rozhovor? Nebudu dělat dvě věci najednou. GROSSMANN: Interview a rozhovor je to samý. ŠIMEK: Tak to radši rozhovor, to vím, co to je. GROSSMANN: No, já s tebou udělám takový rozhovor, že ihned ztratíš poslední zábrany. ŠIMEK: Kéž by. GROSSMANN: Posaď se. Ťuky ťuk! ŠIMEK: Co se děje? GROSSMANN: Klid, přichází novinář. |
Šimek-Geossmann
|
Test inteligence |
|
ŠIMEK: Měli bychom teď upozornit, že jsme kvůli regulérnosti jmenovali předsedu poroty. Předsedou poroty se stává pan František Čech-Ringo, a to z toho důvodu, že má z nás nejdelší školní vzdělání. GROSSMANN: Dvaadvacet let na čtyři třídy. ŠIMEK: Z tohoto důvodu jsme mu také - jak bývá nyní v Československu zvykem - udělili čestný doktorát. - Doktor Čech. Tak a já myslím, že je všechno v pořádku, že nic nebrání tomu, abychom vzali kviz a začali toustovat. GROSSMANN: Začneme toustovat, ne? Nebudem to prodlužovat. My jsme toustaři a oni jsou toustadla. ŠIMEK: Co je na tom divnýho? GROSSMANN: Tady držím toust. ČECH: Chtěl jsi říct test, ne? ŠIMEK A GROSSMANN: Ty drž hubu, Čechu! ŠIMEK: Když už chceš něco říkat, když už chceš diskutovat, tak říkej správné odpovědi, tady je máš určený. GROSSMANN: Tak jsme připraveni: otázka - mám začít od první? ŠIMEK: To bude nejlépe. GROSSMANN: Kdo je autorem těchto veršů: ŠIMEK: My vám nechceme radit při luštění, ale Karel IV. by něco takovýho nikdy nenapsal. GROSSMANN: Správná odpověď je - ČECH: Správná odpověď je Jiří Ostaš. GROSSMANN: Druhá otázka: Co označuje slovo Odkolek? ČECH: Správná odpověď je za c). ŠIMEK: Celou větou. Odkolek byl kapitalistický pekař, který vyráběl výborné pečivo za cenu vykořisťování dělnictva a šidil na kmíně a soli. GROSSMANN: Ale dal by sis pořádnou housku. - Jaká jsou křestní jména badatele I. V. Mičurina? ČECH: lvan Vladimirovič. ŠIMEK: Vážně? A víš, že já sám myslel, že Kira? GROSSMANN: V které noci nabývají nad člověkem vlády nadpřirozené síly a přilétají čarodějnice? ČECH: 24. června - svátek Jana Křtitele. ŠIMEK: Ano. Ale někdy dojde i k omylu. GROSSMANN: Co je to Obchod na korze? ČECH: Vynikající dílo režisérů Kadára a Klose. GROSSMANN: A otázka poslední: Kdo pozvedl s Cyrilem kulturu Slovanstva? ČECH: Metoděj. ŠIMEK: Ano, s Cyrilem Metoděj. Ale ty druhý dva by byli taky slušná dvojice. |
|
|
Šimek-Grossmann
|
Úvod, jak se na původní desku nedostal (Návštěvní den 2) |
|
ŠIMEK: Dovolte nám, abychom vás vlídným slovem, o které u nás nikdy není nouze, přivítali na druhém, tentokráte večerním posezení s přáteli divadla Semafor, tedy na Návštěvním dni. GROSSMANN: Vědomi si toho, že přiznání jest polehčující okolností, přiznáme se hned na počátku večera k tomu, že tento pořad vznikal za dosti podivných a podezřelých podmínek. ŠIMEK: Ano, vznikal totiž v době, kdy valná část souboru divadla Semafor odjela do zahraničí, a to do jeho lákavější části. A jako vždy jsme tady zůstali my dva, kterým bylo laskavě doporučeno zde vystupovat. GROSSMANN: Původně jsme chtěli sehrát hru od Ignáta Herrmanna Čuk a Gek. ŠIMEK: Ale pak jsme od toho upustili, protože to by v dnešní době mohlo vypadat jako servilita. I když je nutno přiznat, že na druhé straně návštěvy by byly dobré. Jeden divák byl by oblečen jako druhý. A oko herce by si na zelené barvě odpočinulo. GROSSMANN: No jo, ale co nám zbývalo? Zase si řekněme upřímně, nejsme ženský a těžko sem diváka přivábíme kývnutím nožky či prvky kankánu. Tak nám zbyly prakticky dvě možnosti. Ta první byla rychlým během na 20 m bez jediné zastávky si zničit zdraví a získat tak pracovní neschopnost. ŠIMEK: Jenže to se nám taky nepodařilo, protože ani jeden z nás 20 m bez zastávky neuběhne, a tak naše železné zdraví neutrpělo. GROSSMANN: Čímž nám zbyla možnost druhá, zoufalá a poslední. Představení sehrát, založit ho na našem vytříbeném humoru, smyslu pro komično a gag a celých sedm hodin bavit eventuální návštěvníky v nevídané zábavě k popukání pouze za pomoci statistů a komparsu. ŠIMEK: My vám tady jména komparsistů a statistů nebudeme uvádět, ta naleznete v programu, já bych snad upozornil na pár nadanějších jedinců... GROSSMANN: To je zbytečné. ŠIMEK: Ani na toho člověka... GROSSMANN: To nevíš, co vznikne... ŠIMEK: Takže přejdeme rovnou k administrativě. Vy jste si před začátkem představení koupili nebo jakýmkoli způsobem získali tištěný program. GROSSMANN: Ano. To je vlastně pro vás takový doklad, že jste v divadle byli, a zároveň to může být suvenýr, památníček, do kterého si zaznamenáte různé postřehy z tohoto extrémního prostředí. ŠIMEK: My bychom skutečně o přestávce neradi při namátkové kontrole zjišťovali, že někdo dvojlist nevyplňuje, že při pořadu okouní a tím sabotuje normalizaci. Takovému člověku bychom byli nuceni nejenom odebrat tužku, ale nahlásili bychom ho i v redakci při spojeneckých vojskách. GROSSMANN: Kdyby to někomu nešlo, kdyby se někdo něčeho bál a na někoho něco věděl, tak může i dodatečně požádat o bratrskou výpomoc pana Balcara, pracovníka NHKG. ŠIMEK: NHKG, to je, jak všichni víme, Nová huť Klementa Gottwalda, a my pana Balcara, pracovníka tohoto zařízení, představíme, protože na takového člověka je vždycky dobré ukázat prstem. GROSSMANN: To je pan NHKG. BALCAR: Já doufám, že večer bude zdařilý, že odstraníte hesla a nápisy a nebudu si muset pozvat opět další kamarády z hutě NHKG. (Pojíždí po jevišti malým tankem) Hledej, hledej, hledej! ŠIMEK: Takže víme, na čem jsme, a můžeme pokračovat. V druhé části večera - v druhé části Návštěvního dne budete mít i vy možnost zapojit se do programu a přispět tak k úspěchu celé akce. GROSSMANN: Ano, kdo chodil na naše Návštěvní dny před rokem, před rokem a půl, tak ví, jak to tady vypadalo. Každý si říkal, co chtěl, což ovšem dneska nejde. Dneska jsme starší, moudřejší, rozumnější... ŠIMEK: Dneska jsme zkrátka dál. GROSSMANN: Ano. ŠIMEK: A proto bude každý z účinkujících řádně evidován u pana Balcara, tedy NHKG, a tudíž bude i za své slovo zde pronášené plně odpovědný. My přece nemůžeme připustit, aby zdejší družbymilovné jeviště bylo zneužito k bohapustým lžím třebas vlčáky ze Svazu novinářů. GROSSMANN: Já bych měl jednu soukromou prosbu k eventuálním účastníkům z vašich řad, kdybyste laskavě svým vystoupením zde nerušili provoz na Václavském náměstí a v Jindřišské ulici, protože za tenhle přestupek je v zahraničí od tří do pěti let vyhnanství. ŠIMEK: To jsou... To je informace, ano. Snad zbývá ještě dodat, že dnešní pořad bude stále ještě veden převážně v české řeči. GROSSMANN: Nezahájíme? ŠIMEK: Zahájíme, ano. První účinkující, který nám sedl na vějičku, a tudíž započne večer , je náš velký přítel Pavel Bobek. - Posaď se, Pavlíku. - Tak dobře. My bychom skutečně si přáli, abyste si Pavlíka zamilovali ještě daleko více než kdykoliv předtím. Proto nám dovolte, abychom vám přečetli hned zpočátku, co o něm říká komparsní rejstřík. GROSSMANN: Říká o něm: Pavel Bobek, narozen 13. 1. 1412, zvaný Makropulos. Objem prsou 63 cm, objem hlavy 91 cm. Váha - neváží. Použití Bobkovo - hodí se pro role nepohyblivých předmětů jevištních a chudších vrstev selského lidu. Před nenáročným publikem dá se využít též jako zpěvák. ŠIMEK: My jsme si dobře vědomi toho, že vy jste vysoce náročné publikum, ale přesto nám dovolte, abychom raději nechali Pavlíka zpívat, protože, věřte mi, je to stále lepší, než kdyby nám tady hrál Kozinu, Slavatu nebo Hunyadyho. |
Šimek- Grossmann
|
Ošatka humoru a melodií |
|
GROSSMANN: HOUBAŘSKÁ PORADNA ��� ŠIMEK: A nyní recept na neděli. Kuchařky k rádiu. Dělej hudbu, nemůžu najít kuchařku. GROSSMANN: Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem... hledej, nemám repertoár. ŠIMEK: Hledám, hledám, no, snad znáš ňáký melodie, tak hraju, když hledám... GROSSMANN: ...a já na břehu sám zůstal se svým hořem. Na břehu Niagary stojí tulák starý, na svou první lásku vzpomíná... Zavolej a já se vrátím. ŠIMEK: Už toho nech, prosím tě... Před receptem jste si vyslechli populární melodii v podání... GROSSMANN: ...směs, směs... ŠIMEK: Jiřího Grossmanna. Byla to melodie... Co to bylo za melodii? GROSSMANN: Jéžišmarjá! Nejkrásnější hvězdy hoří! ŠIMEK: Byla to melodie hoří malta. A nyní už vám představuji stálého hosta našich pořadů, kuchaře Osvalda Obrtela. Tak, Osvalde, co doporučujete našim posluchačům pro tuto příští neděli? Tedy na rozdíl od minulé neděle, kdy jsme si pochutnávali na šouletu, máme tady dnes galantinu z krůty. GROSSMANN: Tu mám rád, Osvalde! Zrovna minulou neděli jsme ji s maminkou měli. ŠIMEK: Grossmann, minulou neděli jste měli s maminkou dlabat šoulet. Ticho! Říkám recept na neděli. Říkám galantinu z krůty .Připravujeme ji stejně jako galantinu z kachny, ovšem pozor, změna: z krůty! A výhodou galantiny z krůty je, že se můžeš, Grossmann, dojídat chlebem. ��� GROSSMANN: Pozor! Úsporná diskotéka aneb chvilka pro pop-music. Šesti vylosovaným posíláme pozdrav - zdravíčko, a skladby , které si vybrali. A jak už bývá v Ošatce zvykem, všem najednou. ŠIMEK: Režie! (Hudba hraje 6 melodií najednou) GROSSMANN: Doufám, že každý rozpoznal tu svou skladbu a užil si. Tak a teďka... ŠIMEK: Co bude teďka? A, teď tady vítáme příležitost pro začínající umělce. Dnes jsme vám přivedli nadaného kytaristu a zpěváka, který se jmenuje... má takové jemné jméno - jak se jmenuješ, chlapče? GROSSMANN: Jiljí J. Jíl. ŠIMEK: Jiljí J .Jícha. Ano, já vím, já jsem tě jenom zkoušel. GROSSMANN: Jíl. Jíl z Jílového. ŠIMEK: Jindřich Jíl z Jílového... z Jíloviště Jílového... GROSSMANN: Máme na zahradě jilmy. ŠIMEK: Jilí Jilma z Jílového vám zazpívá... GROSSMANN: Máme jilmy. ŠIMEK: Co mi to vůbec říkáš? GROSSMANN: Jste takový zemědělský typ, pane doktore. ŠIMEK: Jilí Jícha, zpívej Mám rád svoji učitelku, tak se jmenuje jeho skladba, co složil Jícha pod jilmy. GROSSMANN: (zpívá) Když přichází jaro vlídný, ŠIMEK: Pěkné, pěkné, pěkné! Škoda že s námi nemůžete být ve studiu. Viděli byste, že Jícha J. zpívá ústy. GROSSMANN: ... elegantní je ... ŠIMEK: Pěkné, Jícha. GROSSMANN: ... spravedlivá je ... ŠIMEK: Vyznamenáváš se, Jícho! GROSSMANN: ... a Jiljí Jíl ji miluje, o jé, ŠIMEK: Tak do vytracena, vytratíme se, nerad bych tě vyhazoval ze studia, jedeme pryč, jedeme, Jirko... GROSSMANN: Jejejej - já nemůžu zastavit... Ty jsi blbej! ŠIMEK: Trapná věc tady ve studiu, Jícha nám tady uklouz na jílu. Já vám ještě zarecituji báseň Václava Krále. Václav Král je lékárník-amatér... Poslal nám báseň MÁM RÁD SVŮJ RODNÝ KRAJ ��� GROSSMANN: A závěrem Ošatky tu máme poradnu pro všechny, kdož potřebují pomoci... ŠIMEK: To jsem já... GROSSMANN: Poradnu vede známý poustevník a bylinkář Jarda Žíně. (Prozpěvuje melodii) ŠIMEK To už ostatně slyšíme jeho znělku. No, dost už bloumání, Jardo, radši raď. GROSSMANN:
Úvodem dnešní relace bych, milé posluchačky a posluchači, zodpověděl
tento milý dopis: ťMilá Žíně, obracím se k tobě jako k poslední
instanci a naději. Nemohu to už doma vydržet. Rodiče mi zakazují hrát
si s dětmi, chodit na pískoviště a dětská hřiště. Mé trápení
vyvrcholilo minulý týden, když mi děd Erazim rozlomil mrkací panenku.
Mám odejít z domova? Jardo, poraďte mi! Marie Kobourová, 29 let.Ť ŠIMEK: (Melodie -znělka) Znělkou Jirky Žíně se s vámi Ošatka humoru a melodií loučí. Pište nám, těšíme se na vaše dopisy. OBA: Na shledanou za hodinu! |
Šimek-Grossmann
|
Pantomima |
|
GROSSMANN: Zkrátka abychom to dlouho neprodlužovali, v rámci této šou uvidíte pantomimickou velkoscénu Lov na medvěda, věnovanou námi dvěma francouzskému mimu českého původu Jeanu Gasparu Debureauovi. (Parlé Champs Elysée.) ŠIMEK: Role si pak mimové Šimek a Grossmann rozdělili při náročných pantomimických zkouškách takto: Lovec, tedy myslivec zelený, mim Jiří Grossmann. GROSSMANN: Medvěd huňáč, mechem potažený a rosou slabě navlhlý, mim Miloslav Šimek mladší. ŠIMEK: Jak to mladší? Existuje snad někde ve světě nějaký mim Miloslav Šimek starší? Kde je? Přiveď mi ho! Rád bych se s ním poměřil při předvádění mých grifů. GROSSMANN: Slávku, když říkám mladší, chci zdůraznit, že medvěd je mladý... ŠIMEK: ...vysoce inteligentní... GROSSMANN: ...zachovalý... ŠIMEK: ...krasavec... GROSSMANN: ...s drápky neobroušenými... ŠIMEK: ...naopak ostrými... GROSSMANN: To znamená, že lovec - jako já - s ním budu mít množství práce... ŠIMEK: ...to budeš... GROSSMANN: ...čili úhrnem, scénka bude vzrušující, i když je to pouhá pantomima neboli drama plné mlčení. Spokojen? ŠIMEK: Dost řečí, začneme. Pane Balcare, gongujte! (Zazní gong) ŠIMEK: Já jsem medvěd huňáč, jdu se ukrýt do houští. GROSSMANN: O tom ovšem já nic nevím. A jdu po lese, jsem lovec, nemluvím, protože je to pantomima, zato ovšem slídím, po čem bych střelil. Držím pušku, to jste poznali, to jsou právě ty klasické prvky pantomimy, zavedené Marcelem Marceauem. Hele, támhle letí pták. Zastřelím ho. (Zřetelné kukání) Řek bych vám podle hlasu, že je to orel, ale nesmím, protože v pantomimě musí být absolutní ticho. (Zřetelné kukání) Bum! No, stejně jsem ho netrefil - až zejtra. Nejsem v lese naposledy, jsem lovec, umím lovecké písničky, ovšem ty vám zpívat nebudu, protože pantomima je umění naprosto bezzvučné a tiché. ŠIMEK: (řve) Ááááá ááááá áááááá! Jsem medvěd grizzly a čichám člověčinu. Mručím. Mručel bych víc, ale kamarád tvrdí, že je to pantomima. Áááá ááá... GROSSMANN: Uóóó... Abyste si nemysleli, že jsem se pomát - pantomimicky vyjadřuju zděšení a hrůzu. óóó... ŠIMEK: Neúnavně mručím ááá ááá ááá. GROSSMANN: Tady máš cukřík od hospodyňky. ŠIMEK: Mě si neochočíš. Pantomimicky naznačuju, že je lovec blázen. GROSSMANN: To je dramatický, co? Já vám řeknu, nebejt to pantomima, já bych řval. ŠIMEK: Chci na něj skočit. Pantomimicky se rozkmitávám. GROSSMANN: Pantomimicky ho zastřelím. Cvak. Nemám náboje. Vyplejtval jsem je blbě na ptáky. ŠIMEK: Využívám toho, že je lovec bezbranný. Chvátím ho a rdousím. Též trhám silnou podšívku. GROSSMANN: Naštěstí mám vlněné prádlo. A pantomimický nůž, tím skolím to tupé zvíře. Zasahuji. ŠIMEK: Ou, ou, ou, nech mě, myslivče, nech mě, to tolik bolí, zasáh jsi mně brzlík. GROSSMANN: Co prosím tě mluvíš v pantomimě? ŠIMEK: No mluvím, promiň, promiň, pomát jsem se bolestí. Omluvte mě, odcházím zdechnout do houští |
Pokračování
|
OBA: Když jsem předtím posnídal trochu teplé vánočky. ŠIMEK: Ty bys nemoh náhodou - výjimečně, víš - projednou posnídat trochu teplé žemle? GROSSMANN: Hmmm... ŠIMEK: Moc bych to potřeboval, kamaráde, kvůli verši, víš, hodně bys mi pomoh. GROSSMANN: Slávku, ta chuť to není. ŠIMEK: Já vím, je to suchý těsto... a proto jdu s prosíkem. No hele, dorazíš se marmeládou. GROSSMANN: Ale vlastně jó. Já když jdu do práce, tak si nevybírám. Co mi maminka dá donůše, to jím. ŠIMEK: To jsi moc hodnej. GROSSMANN: Žemle, žemle. ŠIMEK: Tak to zní celé takto: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal - změna - trochu teplé žemle, a v dáli mě zdravila - teď to přijde - svými větvi jedle. GROSSMANN: Moment, snad větvemi, větvemi! ŠIMEK: Větvi, ona je měla ulámaný. GROSSMANN: A tak to jo, s tím souhlasím. Ano, příroda je v hrozným stavu dneska. ŠIMEK: To já právě kritizuju v tý písni. To je výbornej verš, větvi, to vrazím ještě do ňáký ... GROSSMANN: ... a tebe by nemohl zdravit jasan místo jedle? ŠIMEK: No, že bych z toho byl vodvázanej, to nejsem, to ne. GROSSMANN: Hm, dorazíš se dubem. ŠIMEK: No, vlastně máš pravdu, nakonec jasan, smrk, borovice nebo kokosák, vono je to jedno. Hlavně mi zachovej větvi, kamaráde, na větvi jsem hrdej, hodně háklivej jsem na větvi. GROSSMANN: Dávej pozor: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal trochu teplé žemle, a v dáli mě zdravila svými větvi jasan, vždycky takhle po ránu s přírodou si jásám. ŠIMEK: To je perfektní nástup na refrén, kterej teď vytvořím: s přírodou si jásám... taratata... ty bys nemoh s přírodou řvát? GROSSMANN: To můžu, když jásám, tak řvu! Zvlášť když mám v sobě po ránu u lanovky teplou žemli. To se neznám. ŠIMEK: Tak pak je to perfektní! Celej refrén se volá: Jupí, jupí, jupí jou...! A píseň je hotová. GROSSMANN: Tak si ji hned zkusíme zazpívat, ať vidíme, co to udělá s lidma. ŠIMEK: Počkej, zazpívat. Ty řekneš zazpívat. A máš na to vůbec ňákou schopnou melodii? GROSSMANN: No tak měl bych jednu melodii, je celkem jednoduchá, my bychom asi složitější nezazpívali, jmenuje se to Radost ze života a rytmus, který jsem zvolil, je rumba. Olé - Copa Cabana... Olé... OBA (zpívají): GROSSMANN: A znova rumba... ŠIMEK: A znova Carincha - Pelé. GROSSMANN: A vlň se v bocích, ať vzbudíš dojem! ŠIMEK: Jo, já se budu vlnit a ty budeš sedět. GROSSMANN: Jak se můžu vlnit vsedě, vždyť by mysleli, že jsem blázen. ŠIMEK: Tak vstaň a hraj vestoje! GROSSMANN: To nejde, Slávku, ty složitý pohyby, co dělám rukama. OBA: GROSSMANN: Jupí! ŠIMEK: Eloís, Eloís, Eloís! GROSSMANN: Jupí! ŠIMEK: Eloís, Eloís, Eloís! GROSSMANN: Jóóóóóóóóu! ŠIMEK: Jupíííííí! GROSSMANN: Ukláněj se, Slávku, ty si zasloužíš ten potlesk, ano, ano, ty si ho... ty si ho zasloužíš...! |
|
|
Šimek-Grossmann
|
Dialog s písní |
|
ŠIMEK: No a právě zpěvák má v šou dva tři proti spíkrům nespornou výhodu. Hudba začne hrát, on do toho volá, chvílemi se zavlní a úspěch je zaručen. Co my dva tady musíme říci slov, než sklidíme potlesk. GROSSMANN: To je, Slávku, můj dávný sen, abychom my dva více zpívali a míň tady hovořili. ŠIMEK: Že jsi se nezmínil dřív.Vždyť víš, že i moje dávná touha byla vyšvihnout se na špičku světový pop-music. Hlasový fondy bych na to měl: Eloís, Eloís, ale textař mi chybí. GROSSMANN: Chybí, chybí, tak si nějakýho vyber. ŠIMEK: Prosím tě, vyber. Znáš dnešní textaře. To jsou samý písničky o lásce. On ji má rád a ona ho nemá ráda, nebo ona ho má ráda a on ji nemá rád, v nejlepším případě se oba mají rádi, ale pak to má zase tak úžasně slabou melodii, která nemůže ukázat moje hlasové možnosti. Eloís, Eloís. GROSSMANN: No, to je totiž tím, že každý textař si ty nejlepší věci nechává sám pro sebe, zpěvákům je nedá a zpívá si je sobecky sám doma na půdě. Kupříkladu Jirka Štaidl. Prosím, píše výborný věci, ale onehdy jsem šel u nich po střeše... ŠIMEK: Kde jsi šel? GROSSMANN: Po střeše. U nich. ŠIMEK: Kam jsi šel, prosím tě? GROSSMANN: Na nádraží. Já mám takovou zkratku. A ty hity, co jsem slyšel vikýřem, ty bych Gottovi přál, to říkám upřímně. ŠIMEK: A tady jsme u problému. Jestli skutečně chceme zamířit na špičku pop-music, tak si musíme psát texty sami. Pojď to zkusit hned tady. Ty verš, já verš, a za chvíli máme šlágr. GROSSMANN: Tak dobře... co bys říkal tomuhle: Má mě ráda, nebo ne, trhám ostny kaktusu. ŠIMEK: Tak to ne, to zamítám, to zamítám. To je o lásce, a to bysme upadli do průměru. GROSSMANN: To je píseň misionáře. ŠIMEK: Ne, ne, ne. S tím neprorazíme. To chce něco nevšedního, úplně z jinýho konce na to jít. GROSSMANN: Tak začni ty. ŠIMEK: Že bys mně dal příležitost? Tak měl bysem takovej nevšední veršík schovanej: Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu. GROSSMANN: No, o lásce to sice není, ale že by to bylo nadprůměrný... ŠIMEK: Já nedělám nadprůměrnou písničku. Já dělám písničku konzumní, kterou si koupí i antoušek. GROSSMANN: Jak chceš, ale já to do Pantonu cpát nebudu. ŠIMEK: Oni přijdou sami. GROSSMANN: Jak byl ten veršík, abych ho rozvinul? ŠIMEK: Ty si nepamatuješ takovej štěpnej verš? Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu. GROSSMANN: A ty bys, Slávku, nemoh po ránu točit klikou lanovky? ŠIMEK: Nakonec proč ne? Po ránu jsem rozespalej, a která klika mi dřív vlítne do ruky, tou točím. Klidně. GROSSMANN: Jé, to jsi hodnej, protože na lanovku já mám bezvadnej verš. Hele: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal trochu teplé vánočky. Víš. ŠIMEK: Za tohle tě chválím. GROSSMANN: Voboje na tvrdý y. ŠIMEK: Takhle to musíme dělat, tu písničku. Není to o lásce, to nikdo nemůže říct: vánočka... ale to kouzlo, ta poezie, to v tom je. Vánočka... rozinky, mandle. GROSSMANN: Ano, ano. ŠIMEK: Takhle to musíme dělat. |
Šimek-Grossmann
|
Dialog o seznamování |
|
ŠIMEK: Dyť můžeš zkusit inzerci - vykašli se na soutěž. GROSSMANN: Prosím tě, četl jsi někdy tu rubriku? ŠIMEK: Čet. Ostatně dobrá polovina inzerátů je mejch. GROSSMANN: To je samý reprezentativní elegán, vznešený, štíhlý, kudrnatý... ŠIMEK: Vím, co píšu. GROSSMANN: ...s dvěma byty, s vlastní tramvají. Můžu tam já napsat? Můžu k těm já se rovnat? ŠIMEK: Dobře, tak nech i inzerci stranou a seznam se v kavárně. To je vůbec nejlepší způsob. Já ti dám lekci v seznamování, jo? Tak si představuj: jsme v kavárně, já sedím u stolku, mám třeba pivo a párek a jsem pohledná ženská, jo? Představuješ si to? No? GROSSMANN: No tak... kavárnu bych viděl. Ale to pohledný děvče se mi ne a ne vybavit. ŠIMEK: Snaž se, to jsem já. GROSSMANN: No právě... No, jakous takous ženštinu vidím. ŠIMEK: V pořádku. Tobě bude stačit. Tak jdeš ke mně a co řekneš? GROSSMANN: Nazdar, Slávku! ŠIMEK: Nejsem Slávek, jsem ženská, co řekneš? GROSSMANN: Aha, promiňte slečno, není kromě vás v kavárně ještě nějaké jiné děvče? ŠIMEK: To je výborný, to je skutečně skvělý! To se ti povedlo! A na to ženská vyskočí a vrhne se ti kolem krku. Tak znova. Vypadni z kavárny! Úplně špatně to bylo. Ještě jednou. GROSSMANN: Mám zabouchnout? ŠIMEK: Dvakrát. Naposled to zkouším. Jsme v kavárně, sedím u stolku, jsem pohledná ženská. GROSSMANN: No... ŠIMEK: Ticho! GROSSMANN: Odložit v šatně? ŠIMEK: Nepůjdeš k dámě v hubertusu. GROSSMANN: Když má párek a pivo... ŠIMEK: Ticho ! Přicházíš ke mně a říkáš: Slečno, je vedle vás místo? Zkus to! GROSSMANN: Ustupte číšníku, jdu k dámě! Jéééj. Promiňte, slečno, je vedle vás zaměstnání? ŠIMEK: Chcete říci místo. Pomáhám ti. GROSSMANN: Ano, místo. Pardon, trapně jsem se spletl při pohledu na vás. ŠIMEK: Tak to jsem přeslech. Je vedle mne místo. GROSSMANN: Už dlouho, že? A jak se na vás tak dívám, dlouho ještě bude. ŠIMEK: Ty nejsi nápadník, ty jsi dřevo! Tebe budu mít do smrti na krku. Pocem! (Něco mu šeptá) GROSSMANN: A jó, jéje! Jak to, Slávku, že nás to nenapadlo dřív, takováhle jednoduchá věc? ŠIMEK: Protože ty nejjednodušší věci napadají člověka až nakonec. GROSSMANN: To je úplně nádherný. Prosím: omámit ženy zpěvem. Tak snadná záležitost, a my na ni nepřijdem. Madono má, jen tobě a těm očím tvým, o kterých... ŠIMEK: Ticho! Já chci taky mámit. GROSSMANN: Prosím, mužeš se přidat. Madono má, jen tobě a těm očím tvým, o kterých sním... ŠIMEK: Ticho ! Tuhle neznám. GROSSMANN: Neznáš, neznáš... Ale tahle je na omámení naprosto nejlepší: Madono má, jen tobě a těm 0... ŠIMEK: Ticho! Říkám, že ji neznám. A byl to můj nápad. GROSSMANN: A kterou znáš? ŠIMEK: Kterou znám? Na omámení znám jedině Drahý můj. GROSSMANN: Prosím. Drahý můj... ŠIMEK: Počkej, neměli bychom se s diváky teď rozloučit, abychom potom nerušili umělecký dojem z naší písně? GROSSMANN: No, rozmyslíme si to. Drahý můj... Jo, ano, pardon, my se s vámi rozloučíme a vy potom v klidu vychutnáte náš nevšední a nehledaný zpěv. Dámy a pánové, končí Návštěvní den, v jehož závěru Miloslav Šimek a Jiří Grossmann téměř zvítězili v soutěži o Milušku Voborníkovou. ŠIMEK: A nakonec tito dva světáci zazpívají všem ženám podmanivou píseň. GROSSMANN (zpívá): Drahý můj, ŠIMEK (současně s ním po začátku druhé sloky): Včera v poledne skončila montáž, přišel ke mně pošťák a podával mi dopis, byl jsem šťasten, jak jen může být šťastný filatelista , který drží v rukou cizokrajnou známku, daleko od svých, daleko od domova. Otevřel jsem tvůj dopis a začínal tak hezky, dvěma slovy: Drahý můj. Vtom kdosi otevřel dveře, jak už to v horku bývá, byla to náhoda či osud, kdoví, mé album sice ulétlo v průvanu, ale já držel v ruce tvůj dopis, který začínal tak hezky, dvěma slovy: Drahý můj. |
|
|
Pokus pro dva 2.
MILUŠKA: Otázka pro číslo 2 : Nelhal pán číslo 1?
GROSSMANN: Nelhal.
ŠIMEK: Ten ti ukázal, Jirka, jak se mění hlasy , viď? Ta je zmatená, kamaráde.
MILUŠKA: Otázka pro pána číslo 1: Doporučoval byste mi pána číslo 2?
ŠIMEK: Prosím tě, Miluško, znáš Jirku, toho ti budu doporučovat!
MILUŠKA: Otázka pro pána číslo 2: Doporučoval byste mi pána číslo 1?
GROSSMANN: Nikdy! Pořád měním hlas.
ŠIMEK: Ano, děláš to správně.
MILUŠKA Tak dobře, já vám tedy děkuji a teď vložím jablíčko do plechovky .Tahle jablíčka, co jste mi sem narafičili, si laskavě snězte!
GROSSMANN: Podvodníku!
ŠIMEK: Sám seš podvodník! Původně jsi to chtěl ještě sichrovat hruškou.
MILUŠKA: A své jablíčko vložím do plechovky pána číslo...
GROSSMANN: Jedna se nabízí...
MILUŠKA: ...tři.
ŠIMEK Moment, takovej chlápek tady vůbec není.
MILUŠKA: Jeho chyba. Nad vámi dvěma by určitě vyhrál.
GROSSMANN: Tak ti děkuju. Proč jsi tady zdržoval?
ŠIMEK: Jsem ti tíkal, bude nás urážet.
GROSSMANN: Ale... trapas... soutěž, to jsme si mohli ušetřit.
ŠIMEK: Jakej trapas? Prosím tě. Byla to soutěž. Sláva vítězům, čest poraženým, jak říkají olympijské řády , najmě jistý Brendydž (Brundage).
GROSSMANN: Co říká jistý Brendydž (Brundage), je mi srdečně jedno. Jednou jsme vodmítnutý nápadníci, a to ještě před zraky veřejnosti. Když dostanu košem v průjezdu, je to taky smutný , ale dá se to vydržet. Nakonec jsem na to zvyklej .Ale být odmítnut veřejně, a to ještě pomocí plechovky, nezlob se, to mě uráží.
ŠIMEK: Prosím tě, Jirko, pořád se dělíš o druhý a třetí místo. Mít Miluška sestru, tak ji dostaneš.
GROSSMANN: To je hodně slaboučká náplast na mý rozervaný srdce, když víš dobře, že má jen bráchu. Tady mi pšenka nepokvete
Pokus pro dva
ŠIMEK: Miluško, prosím tě, posaď se, my jsme se tě chtěli zeptat, jestli jsi se od posledního představení neprovdala.
MILUŠKA: Ale kdepak, Slávku, vždyť ani nemám čas si vybrat.
GROSSMANN: Tak se přihlas do Pokusu pro dva.
MILUŠKA: To nejde, třeba bychom měli zrovna představení a nemohla bych tam přijít.
ŠIMEK: S tím jsme právě počítali a uděláme Pokus pro dva tady.
MILUŠKA: A koho si budu vybírat?
GROSSMANN: No nás dva přece.
MILUŠKA: To nejde, jak si mám vybrat, když vás vidím?
GROSSMANN: No, o to to máš lehčí.
MILUŠKA: Jenže abych si z vás dvou mohla vybrat, tak vás vidět nesmím.
ŠIMEK: Není to urážka?
GROSSMANN: No nic, tak jí zavážeme oči.
ŠIMEK: Nevidíš, Miluško?
MILUŠKA: Ne, to tedy ne. Baba!
ŠIMEK: Tak moment, hrajeme na babu, nebo na pokus pro dva dědky?
MILUŠKA: Tak na pokus, no.
ŠIMEK: Děkujeme naší hostesce.
GROSSMANN: Jsme připraveni, Miluško!
MILUŠKA: Jenže já vás poznám po hlase.
ŠIMEK: Pozná nás po hlase.
GROSSMANN: No nic, budeme hlasy vtipně měnit.
MILUŠKA: No dobře. Otázka pro pána číslo 1.
GROSSMANN: Počkej, kterej to je?
MILUŠKA: Jeden z vás.
GROSSMANN: Aha, tak my se rozpočítáme. Jede vláček motoráček, kolik vozů má? ŠIMEK: Jak to mám vědět?
GROSSMANN: Vždyť jsi furt u tunelu.
ŠIMEK: Tak tam jezděj tři.
GROSSMANN: Tak tři. Raz, dva, tři. Slávek je jedna!
MILUŠKA: To nesmím vědět !
ŠIMEK: Aha, tak Jirka je jedna!
MILUŠKA: Tak kdo je jedna?
GROSSMANN: No, to jsme tě právě zmátli.
ŠIMEK: Ty seš dvě, já jsem jedna.
MILUŠKA: Tak otázka pro pána číslo 1: Kdo je pán číslo 2?
GROSSMANN: Změň hlas, ať to nepozná.
ŠIMEK: Jirka.
Pupáci 2.
KRCHOV: Tak dost, Pupák! Legrace bylo dost! Seš poslanec, nejseš klaun. Aby se nám to nezvrhlo. PUPÁK: To je sporný, Čendo. Vono politický kolbiště je dneska jedna velikánská manéž. Pravdou je, že klaunů je v ní dost. Poslední dobou dostali i krotitele. A v tom duchu jsem taky představil svůj volební program, s kterým vás nyní seznámím. KRCHOV: Napřed by bylo dobré, kdybys, soudruh Pupák, zodpověděl dotazy volební, které se tady shromáždily. PUPÁK: Ano, prosím, milerád. Čendo, ještě než k tomu přejdu, jmenuješ se porád Krchov, jo? KRCHOV: Proč bych se nemenoval Krchov? V tomhle věku nepudu k biřmování. KRCHOV: Myslíš, že tady se mění jména jako politický názory? PUPÁK: Třeba se jmenuješ Cintorín. KRCHOV: Cintorín, soudruzi?! PUPÁK: Tak, ptaj se tady... ptá se soudružka P. Co je to řízená demokracie? No tak, soudružko P., to je demokracie, kde si lid vládne prostřednictvím svých volených orgánů. KRCHOV: Ano, takhle bych to řek. J á bych to doplnil pouze, jestli dovolíš, soudruh Pupák. Že ty volené orgány jsou potom řízeny orgány jmenovanými a jmenované orgány jsou řízeny orgány spřátelenými. PUPÁK: No, je zde druhý dotaz. Jestli v socialismu platí ještě heslo Hlas lidu... jestli platí heslo Hlas lidu - hlas Boží, jestli platí i v socialismu. No tak samozřejmě, že platí toto heslo, ovšem všichni víme, že komunisté Boha neuznávají. Pak je zde - na tenhle dotaz, na ten se mi bude těžko odpovídat. Já jsem tady dlouhou dobu nebyl, víte, voliči, já nemám ten správnej přehled. Jestli bys ty, Čendo, ho nemoh zodpovědět. Jak se - já to budu říkat na tebe - ale upřímně, prosím tě. KRCHOV: Samozřejmě, jedině upřímně. PUPÁK: Jak se soudruh Krchov dívá na pobyt spřátelených vojsk u nás, ale upřímně. KRCHOV: Děkuju ti za dotaz. Upřímně. Soudruzi, upřímně jsem rád, že jsou vojska tady , protože se aspoň v noci nebudím strachy , že sem vlítnou. PUPÁK: Je tu dotaz, jaký jsem napsal díla v emigraci. No tak napsal jsem pouze jeden román o životě inteligence v Československu za posledních dvacet let s názvem Doktor Podvyživago. Ovšem to mi asi nevydaj, takže bude lepší, když vám přečtu rovnou svůj volební program. a) Vymýtit negramotnost na úřadech a ministerstvech. KRCHOV: Na to se najelo teda. PUPÁK: Ano, ano. f) Změnit heslo ťSe Sovětským svazem na věčné časyŤ na ťSe Sovětským svazem dočasněŤ, protože je to kratší a znamená to totéž. |
|
|
Pupáci
|
Pupák na volební schůzi |
|
KRCHOV: Vážení voliči našeho volebního obvodu. Jak jistě víte z Rudého práva, rozhlasu a televize, dneska je jiná doba. Lidu se povolila uzda. Což ovšem já, Čenda Krchov, nepovažuju za docela správný. Soudruzi, vždyť dneska nám do všeho mluví každej. Řeknu vám, já jsem viděl dokonce i němýho, kterej ukazoval rukama úplně jinak než před krátkým časem. Týhletý povolnostě využívaj různí živlové a elementi k naleptávání jednoty. Soudruzi! Dyť se nám buržuj směje! Já to vidím takhle. Je třeba votevřít voči, poučit se z tý minulosti, získat prostor pro platformu a hlavně neztratit trpělivost a víru v zázrak, soudruzi! Řekněme si upřímně, musí se konat volby. Proč to tutlat? Dyť my vás k nim potřebujem. Vy rozhodnete svým hlasováním, zda zvítězí strana, či strana. Vy rozhodnete svým hlasováním, zda zvítězí na našem obvodě progrese, zda zvítězí kandidát nejlidovější, to jest kandidát, který z lidu pošel, Dušan M. Pupák z Vídně se vrátivší, který poznal bídu kapitálu na vlastním těle. Soudruh Pupák, předstup před voličí zraky. U sedni, Pupák. PUPÁK: Čest práci, voliči! V úvodu mi dovolte, abysem vám popřál, abyste co nejdříve znovu získali svobody Prosincové ústavy z roku 1867, která zaručovala svobodu osobní, tiskovou, spolčovací a shromažďovací. KRCHOV: Soudruh Pupák, promineš, že ti dělám rušičku hned na začátku projevu. Ale soudruh Pupák, uvědom si, že některý svobody jsme měli porád. Například svobodu shromažďovací. Některý voliči ji ani valně nevyužívali. Já si vzpomínám, jak na poslední brigádě jsem byl sám s manželkou a čtyřiadvaceti dětma. PUPÁK: Že vo tom mluvím na schůzi, ale ty seš sexuální maniak. KRCHOV: Soudruh Pupák, nech sexuality a stoč se k programu schůze. My Krchovové jsme maniaci i v politice. PUPÁK: Soudruzi, já jsem sem dnes přišel, abysem vám zodpověděl vaše dotazy volební. Ovšem já na vás vidím, že vy vidíte, že do mě nevidíte, a proto bysem vám především odhalil své vnitro. KRCHOV: Takže můžu to vzít zkraje, popořádku. Jmenuješ se Pupák, abychom měli jistotu. PUPÁK: Jmenuju se Pupák, ale kamarádi mi přezdívají Vaska Korčagin. KRCHOV: Čím byl tvůj otec? PUPÁK: Musím to říct? KRCHOV: Samozřejmě, nechceš mít před voličema tajnostě. PUPÁK: Kulak, voliči. KRCHOV Kulak. To konstatuju a myslím, že mluvím za všechny, to není zrovna nejlepší původ. PUPÁK: To bych netvrdil, individuum Krchov. Aspoň jsem poznal třídního nepřítele zblízka. Já jsem taky ovšem dětskou lopatkou rozorával meze a krátil tak otcovy lány a zvětšoval drobným rolníkům a bezzemkům kamenitá políčka. KRCHOV: Takže můžeme konstatovat a zapsat, že názorově jsi se s otcem rozešel. PUPÁK: Dokonale jako Mao s Leonidem. KRCHOV: Tak já to zapíšu. PUPÁK: Zapiš. Máš hezký písmo, takový jemný. KRCHOV: Tak dál. Co žena, která tě porodila? PUPÁK: Co? KRCHOV: Co žena, která tě porodila? PUPÁK: Nezesměšňuj se před voličema. Mě přece přines čáp. KRCHOV: Samozřejmě mě taky, soudruzi! Ale maminku jsi snad přece měl, někdo tě převinoval. PUPÁK: No jistě, to jsem měl. To byla dcera obuvníka-ševce. KRCHOV: To jsem chtěl slyšet! Čili živnostníka. PUPÁK: No, co se dalo tenkrát dělat, Čendo? Já jsem často prosil zemitou děvečku, aby mě adoptovala, ale nešlo to. Dědou kapitalistou snažil jsem se taky pohnout. Říkal jsem mu, děde, zanech živnosti, přestaň vykořisťovat svého jediného dělníka... nedal si říct, děda, a vysával a vysával takovým způsobem... KRCHOV: Uklidni se, Pupák, nejsi v OSN! PUPÁK: No. Po Únoru s mým otcem i dědem zatočili. Tatínka rozkulačili a dědovi vzali kladívko. KRCHOV: To zapíšu. PUPÁK: Zapiš to. Slzu dojetí jsem měl tenkrát v oku, protože to bylo i moje vítězství a těch vítězství bude ještě moc: šest, šestnáct, šestašedesát... KRCHOV: Zmlkni, Pupák. Soudruzi, já jsem rád, že jsme slyšeli, že Pupák má ledacos za sebou, není to žádný idiot, jak se před schůzí říkalo všeobecně. Já to vím. Mně se například líbilo - promiňte, že odbočuju - ale i na schůzi je dovolený se někdy zasmát. Mně se například líbilo, jak si Pupák líčil, jak si líčil na dědu. Takovejch míst je tam bezpočet. Dvě! PUPÁK: No, to jsem vám ještě neříkal, jak strýc-továrník pořádal pro místní honoraci fialkový ples. A já mu ho chytře předčasně ukončil, vpustiv do sálu tchoře. |
Pupáci
|
Archimédův zákon |
|
ŠIMEK: Jirko, já myslím, že bychom teď měli trochu pohovořit o sobě, zmínit se o našem soukromí a tak. GROSSMANN: No, to je jednoduché. Můžeme se vám přiznat, že náš život je prostoupen takřka poustevnickou pokorou a prostotou, že milenkou je nám až na malé výjimky příroda a častokráte vracíme se plni obdivu k selské hroudě. ŠIMEK: Zkrátka, jak říkáme, v přírodě je krásně. GROSSMANN: Krásně. Vemte si třeba jen ten puch květin, až se hlava točí. ŠIMEK: Nebo těch zvířat rozličnejch, až člověku strach z těch oblud naskakuje. GROSSMANN: Stejně ale muselo být nejkrásněji v pravěku. Všude lesy, voda ... ŠIMEK: Tady, co jste vy, to byl samej zubr. GROSSMANN: No nic, staré zlaté časy zpátky nepřivoláme. Civilizace kráčí neohroženě vpřed. Tu nezastavíme ani my. ŠIMEK: I když děláme, co můžeme. GROSSMANN: Ovšem některé vynálezy jsou zase dokonce i lidstvu prospěšné. Vemte si třeba rádio. Na první pohled nepochopitelná věc. ŠIMEK: Ale my dva víme, jak to je. V malé bedýnce sedí orchestr trpaslíků a hraje na malé nástroje. Když se všichni unaví, čte dirigent zprávy. GROSSMANN: Proto taky dneska nepotkáte na ulici trpaslíka. ŠIMEK: A my i víme, že rádio by neexistovalo, nebýt známého fyzikálního zákona "Trpaslíka v bedně není vidět". GROSSMANN: A já vám zase mohu objasnit podstatu zákona Archimédova. Pan Archimédes při koupání pomocí mýdélka objevil fakt, že těleso ponořené do kapaliny se neutopí. ŠIMEK: Proč? GROSSMANN: Protože je zespoda nadnášeno silou. ŠIMEK: Kde se vezme v blbý vodě síla? GROSSMANN: Kde se vezme? Ta se vyvine, jelikož to studí. Ty jsi nikdy nepozoroval na koupališti, že jsi nadnášenej? ŠIMEK: Ne, já byl na koupališti jen jednou v životě a to jsem se nekoupal, protože jsem objevil vypadlý suk v dámské kabině. GROSSMANN: Kde jsi říkal, že je to koupaliště? ŠIMEK: V Klánovicích. Ale správce kvůli vyhlídce zvýšil vstupné, takže už se tam nevyplatí jezdit. GROSSMANN: Takže ono je to vlastně štěstí, že se Archimédes nekoupal v Klánovicích, protože bychom byli bez zákona. ŠIMEK: Třeba by objevil jinej zákon. GROSSMANN: Jakej asi? ŠIMEK: No... například... "Ruku sukem neprostrčíš". GROSSMANN: Já si myslím, že ten původní zákon je přece jenom lepší. ŠIMEK: Lepší, lepší, jak to? Hele, mám zahrádku. Malou, ale úrodnou. A tlustej soused mi chodí na hrušky. Pomůže mi nějak ten tvůj chlap od A...? GROSSMANN: Pomůže. Uděláš kolem zahrádky vodní příkop, kdo jde krást, je rozrušenej, zapomene na zákon a utopí se. ŠIMEK: No jo, ale buduj kolem zahrádky bazén ... Oba zpívají Píseň o Archimédovi Archimédes měl svých kruhů nadbytek, Těleso ponořené do kapaliny Tímto pravidlem se všichni řídili, Těleso ponořené do kapaliny Historie neomylně poučí, Těleso ponořené do kapaliny |
Pupáci
|
Pupák se vrací |
|
HLAS: (z reproduktoru) Pane Šimku, tady je vrátnice. Promiňte, že ruším, ale je tady nějaký divný člověk. Podle oblečení asi bohatý, podle hlavy určitě chudý duchem. Jé, děkuji vám, pane, to nemuselo být... Deset marek, to je terno! ŠIMEK: To je dobré, člověk se dře na jevišti a bába ve vrátnici veksluje. Bohatý, ale chudý duchem. Ááá, to bude nějaký cizinec, to bude nějaký podnikatel, který se rozhodl v Československu investovat. Blahoslavení chudí duchem, neboť nevědí, co činí. Po roce investování u nás bude chudý nejenom duchem, ale bude z něj nuzák. (Ze zákulisí řev jaguára. Na jeviště přibíhá tanečnice v tygří kůži. Krátké taneční číslo. Přichází Krampol jako spisovatel Pupák) PUPÁK: Lehni, potvoro flekatá! VŠICHNI: Pupák! Pupák! Pupák? To je Pupák! PUPÁK: Tak jsem opět zde. Právě se vracím z Vídně. Koukám, že jste ze mne na větvi, co? Tak slezte dolů, ať se zase skamarádíme. (Podívá se na Šimka, který se během tance převlékl do kostýmu funkcionáře Čendy Krchova) Ááá, Čenda Krchov: Liberté, Egalité, Fraternité! Čenda Krchov. KRCHOV: Nazdar, Pupák. Mluv česky, já ti nerozumím. PUPÁK: Volnost, rovnost, bratrství. KRCHOV: S tím souhlasím. (Ukazuje na tanečnici) Prosím tě, Pupák, co to máš s sebou za mrchu? PUPÁK: To je jaguár. KRCHOV: Jaguár? To jsi dopad v emigraci. Ty jsi skončil v pilinách cirkusu? PUPÁK: Kdepak, já jsem pořád spisovatel, ale podívej: tady v Československu vystačíš s takovýmhle pejskem voříškem, ale na Západě musíš mít svůj image. KRCHOV: Image? Říkám ti česky, Pupák. Co to je image? PUPÁK: Lidská tvář. KRCHOV: Jo, tak tu jsme tady delší dobu neměli. Paní Čižmárová, pojďte, prosím vás, uvítejte tady Iljiče, teda Imiče, Imiče, chlebem a solí. (Vchází Čižmárová, nese na podnosu chléb a sůl) PUPÁK: Děkuji, jsem syt, dejte jaguárovi. JAGUÁR: Raf! (Skočí po Čižmárové) ČIŽMÁROVÁ: Mrcha, kúsla ma do pazúry a ešte sa mi dostala do rany sol. Kašlem ja vám na tu vašu demokraciu, vraciam sa domov medzi svojích bojovníkov - hurá, hurá! No, zoberte si toho kocúra, lebo ho kopnem do riti a prídem aj o nohu. Do videnia! KLUKOVÁ: Moment, moment, já to zařídím, já to s mrchami umím. (Utrhne tanečnici-jaguárovi ocas) A vypadni, a hezky rychle, nebo si z tebe udělám předložku. KRCHOV: Počkejte, paní Khaki, já jsem rád, že máte výcvik s jednotkou rychlého nasazení, ale není to takhle trošku moc, urvat zničehonic nebohému jaguárovi celý podstatný ocas?! KLUKOVÁ: Není! Já jako zakládající členka strany khaki si můžu upravovat zvířátka, jak chci! A dejte si na mě pozor! (Odchází hrdě) KRCHOV: Viděl jsi, Pupák, když se pohrozilo, jak šel image i s lidskou tváří do háje? Už chápeš, proč my tu tvář tady zase tak těžce hledáme? PUPÁK: Právě proto jsem tady, Čendo. Já jsem byl vyzván sdělovacími prostředky, abych pozdravil vaši demokracii. Takže: Nazdar, demokracie. (Kyne divákům) KRCHOV: Počkej, Pupák, ty budeš mluvit v televizi? Co jim tam řekneš? PUPÁK: Že jsi to ty, Čendo, tak já ti to prozradím. Podívej, já myslím, že inklinace této artificiální revoluce, item její aberace od instinktivní gradace, která ani přes derealizační dirigenci není furgentní, protože introvertní striptýz revolucionáře v kreaci kulantního demokrata likviduje bohužel dynamický leitmotiv i přes gejzír schizoidních grimas, a to mně na té vaší demokracii chybí. KRCHOV: Promiň, Pupák, já jsem se nechyt. Já jsem se vůbec nenaladil. Já budu muset v noci vylézt na rádiovku a opravit si anténu. Pupák, já ti něco řeknu. My se tady teprv té demokracii učíme. My chvílemi i blábolíme, a já jsem ti vděčný, že ty jsi nám přijel ukázat, že je třeba mluvit krátce, věcně a srozumitelně. Doufám, že takových, jako jsi ty, k nám přijede co nejvíc. Na ty jsme tady opravdu zvědaví. PUPÁK: Čendo, já se s tebou loučím, neboť jsem znaven dobročinnou agitací. KRCHOV: Já se ti nedivím, já takhle moudře pohovořit, tak si lehnu rovnou tady. Víš, Pupák, ale ty by ses mohl kvůli mně vyjádřit ještě k jedné ožehavé otázce. PUPÁK: Čeho si, Čenislave, žádáš? KRCHOV: Pupačenko, dovol, abych zavzpomínal. My se známe z osmašedesátého, viď. Ty jsi odešel kvůli spřáteleným vojskům. PUPÁK: Na poslední chvíli. KRCHOV: Vždyť já si vzpomínám. Už tě tlačili laufem. Ale Pupák, víš, co bylo zajímavé sledovat? Jak ta vojska dlouho odcházela. Vždyť tady ještě nedávno byla. PUPÁK: Já o tom vím, Čendo. Podívej, jeden rakouský obchodník, který tu byl před dvěma lety a předtím tady byl naposledy ve čtyřiačtyřicátém s wehrmachtem, mně ve Vídni na kávě u Sachera povídá: Herr Pupak, víte, že v tom vašem Československu se od čtyřiačtyřicátého ale lautr nic nezměnilo? Němců je plná Praha a Rusové jsou v lesích. KRCHOV: Právě, Pupák, o to jde. Vždyť o tom mluvím. Jak to, že jim to tak dlouho trvalo, než odešli? Vždyť u nás měli být jen dočasně. PUPÁK: Čendo, musíš si uvědomit, že ještě donedávna jste jednali se zemí, kde Lenin byl Uljanov, Stalin byl Džugašvili, Říjnová revoluce byla v listopadu, že v té zemi zítra znamená již včera. Že tam píšou máma a čtou to táta. KRCHOV: Prosím tě, nech si svoji demagogii. Ty bys nám za chvíli namluvil, že Děda Mráz byl teplý. Já se tě ptám na dočasnost. PUPÁK: Já ti to, Čendo, vysvětlím jinak. KRCHOV: Buď tak hodný. PUPÁK: Podívej, jednou jsem byl s delegací spisovatelů z Dobříše v Sovětském svazu a tam jsem na Rudém náměstí viděl přehlídku. A tam jsem pochopil, že v této šestině světa dočasně může znamenat věčně. KRCHOV: Pupák, ty jsi zažil na vlastní obě oči Ina krásným Rudým plóščadi přehlídku? To ti teda, Pupačenko, závidím. PUPÁK: Že jsi to ty, Čenislave, tak ti ji předvedu. (Dokonale imituje přehlídku) Pazdravljáju vsjech, katóryje pasetíli stalícu Savětskovo Sajúza -Maskvú. Da zdrávstvujut tavárišči. - Pazdravljáju vsjech, katóryje prijéchali iz góroda Aděsy. Da zdrávstvujut marjaky. No, Čendo, a tohle trvalo devět a půl hodiny. (Za svoje vystoupení sklidí velký potlesk, který sám usměrní do skandovaného potlesku) No jo, je to tu furt stejné. |
Komentáře
Přehled komentářů
Poids est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre determination bat, il pompe le sang tout au long vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-pas-cher-en-pharmacie/
Zawidim hwezdam..
(Lolla, 5. 7. 2009 4:15)Jiri Grossmann byl uzasny a nenahraditelny ..Miloslav Simek byl take nenahraditelny a uzasny..bez techto dwou panu bych nemela motiwaci..jsem nadsena ale i zklamana zarowen..nadsena proto ze jsem mela to stesti je poznat..zklamana proto ze ne osobne
Blood arm-twisting: What is normal
(AAcicachommA, 11. 10. 2018 12:12)